I HEARD A RUMOR

Vždy jsem měla slabost pro psaní. Nejvtipnější věcí na tom všem ale je to, že až teď mi pomaličku dochází to, co jsem vždy chtěla a věřím, že se mi to jednoho dne splní. "Snílku!" Ano jsem snílek. Já už totiž X let věřím v to, že jednou v mém životě se stane to, co opravdu chci. Už dlouho se pokouším o to, abych napsala knihu. Pokaždé ale skončím u první věty a zarazím se, protože potom nevím jak dál. Teď ale na něčem pracuji už delší dobu. Ale pořád jsem se nedostala dost daleko. Ale to vůbec nevadí. Krůček po krůčku se budu snažit vše zvěčnit do něčeho, co mi bude připomínat to období, které bylo krásné, bolestivé, ale zároveň i velice poučné, protože nebýt toho co se vše stalo v mém životě za poslední dobu, nemohla bych se pohnout dál z místa a jednou pro vždy bych to vše chtěla ukončit!

Je mi hrozně líto věcí, které jsem za poslední dobu řekla, věcí a hloupostí, které jsem udělala, ale kolikrát člověk nemá na výběr, aby neztratil něco, co ho zvedlo ze židle a nakoplo ho opět do života. Do podivného života plného stereotypních věcí, které ani kolikrát nedávají smysl, protože v hlavě máte takový nepořádek a jedinou mojí útěchou se proto stalo psaní. Já vím, že občas píšu nespisovně, s pravopisnými chybami a používám cizí slova, ale jako by na tom záleželo. Hlavní je vždy myšlenka.

Víte co na psaní naprosto zbožňuji? Tu rozmanitost slova, slovních spojení, ale v prvé řadě hlavně to, že cokoliv napíšete, může pozitivně ovlivnit, nebo dokonce motivovat druhé lidi.

Rozhodla jsem se proto tak, že začnu úplně odznova. Začnu psát. Slova na papíře mi pomůžou se vyrovnat s krutým reálným světem, nad kterým občas kroutím hlavou, ale do jisté míry si za všechno můžu sama. Existuje vůbec osud? Žijeme proto, abychom zemřeli?

Jsem hrozně sebekritická, hodně lidí si o mně myslí, že jsem povrchní a hloupá, ale víte co je nejhorší? to, že si občas nevidím do huby a plácnu takovou blbost, které potom neskutečně lituji, ale aspoň mě to posune dál a kdo ví, třeba mi to pomůže i s tou knihou.
Nedávno mi někdo řekl něco mimořádného, co si budu navždy pamatovat. Řekl mi to, že mám přestat být tak sebekritická, že jsem milá a hodná. Víte jak to potěší?! Každá maličkost od někoho, kdo je Vám blízký a přitom tak vzdálený, velice potěší.. :-) I taková drobnost může člověku pomoci k tomu, aby ho to znovu nakoplo a začal normálně žít.

Kromě toho co si tady zase vylívám své srdíčko nad mým ubohým životem, kterého už určitě máte plné zuby a já taky, protože už to nehodlám dál poslouchat, začínám nový život a doufám, že tentokrát se mi podaří udělat velké věci!

Dnes jsme s Blue byly navštívit babičku a malého kočičího prince Cookieho. Ano toho malého Koláčka, kterého jsem si kdysi vzala, aby nezůstal na ulici. Bylo mi ho hrozně líto. U babičky se má úžasně. Lítá po venku jako splašený, babička je ráda, že má společnost, kromě divokého psa, který je jak utržený ze řetězu v kteroukoliv denní dobu!

2 comments:

  1. Držím palce! Také je to takový můj malý sen..

    ReplyDelete
  2. Krásne fotky a blog tiež ♥ vzájomné sledovanie? Napíš mi:)

    ORLLING

    ReplyDelete

a img { border: 0px; opacity: .60; filter: alpha(opacity=100); -o-transition: opacity 1.5s linear; -webkit-transition: opacity 1.5s linear; -moz-transition: opacity 1.5s linear;} a:hover img { opacity: 1; filter: alpha(opacity=80); -o-transition: opacity .1s linear; -webkit-transition: opacity .1s linear; -moz-transition: opacity 1.5s linear;}